Povaha slibů a přísah v římském právu

Od dob nejstarších byl život Římanů velmi pevně provázaný s náboženstvím. Otcové rodin denně obětovali numinům ohně, kteří chránili jejich domy, lidová shromáždění byla ovlivňovaná znameními, která vykládali augurové, pontifikové určovali, které dny jsou vyhrazené bohům a naopak které dny mohou fungovat úřady. Provázané s náboženstvím bylo i právo, ať už myslíme fas – právo božské nebo ius – právo lidské. Ostatně byli to právě pontifikové, kteří měli zpočátku na vykládání práva monopol^[1]Informace o římském náboženství jsou obecně převzaty především z knihy SKŘEJPEK, Michal. IUS ET RELIGIO: Právo a náboženství ve starověkém Římě. Pelhřimov: … více.

Římské náboženství (a tedy i právo) bylo velmi formalistické. To znamená, že jednotlivé modlitby měly přesně danou formu, musely být proneseny zřetelně a přesně bez chyb. To samé se pak týkalo právních jednání. Pokud někdo přednášel žalobu a udělal chybu, musel začít zase od začátku, jinak by takovéto jednání bylo neplatné^[2]SKŘEJPEK, Michal. IUS ET RELIGIO: Právo a náboženství ve starověkém Římě. Praha: Vydavatelství 999. 1999. ISBN 80-901064-8-X. S. 27.

Všechny sliby a přísahy byly pronášeny před bohy a porušení přísahy bylo nefas, tedy to, co není bohům libé a není povoleno. Římské náboženství se samozřejmě vyvíjelo a představy a zvyky, které byly běžné během doby královské a v počátcích republiky se liší od představ za císařství a zcela od dob, kdy zvítězilo křesťanství. Ale dokonce i po zákazu pohanských kultů některé formalistické zvyky zůstávaly.

Důkazem toho, že náboženství mělo velký význam i v soukromém právu, dokládá například způsob, jakým vznikaly první obligace. Sponsio totiž nebylo nic jiného, než přísaha před bohy. A nejen před bohy, numina byla přítomna v každém slově a v samotném jednání, takže se bohové jednotlivých jednání vlastně přímo účastnili^[3]SKŘEJPEK, Michal. IUS ET RELIGIO: Právo a náboženství ve starověkém Římě. Praha: Vydavatelství 999. 1999. ISBN 80-901064-8-X. S. 145.

Přísahy se netýkaly pouze obligací (sponsio, stipulatio a další), ale třeba i soudního procesu. Při legis actio sacramenti žalobce vyzve žalovaného, aby uznal, nebo popřel nárok. V případě popření jej pak vyzve, aby složil náboženskou přísahu zakládající procesní sázku, že když prohraje spor, zaplatí pokutu. Stejnou přísahu pak provede i žalobce a spor se následně vede o to, kdo křivě přísahal. Jak říká Gaius ve své učebnici: „Actio sacramenti bývala všeobecná: neboť v těch případech, kdy zákon nestanovil, aby se žalovalo jinak, žalovalo se pomocí actio sacramenti. A při nepravdivém tvrzení bývala ta žaloba právě tak nebezpečná, jako je dneska nebezpečná actio certae creditae pecuniae, (a to) vzhledem ke sponsi, která ohrožuje žalovaného, jestli bezdůvodně zapírá, a vzhledem k restipulaci, která ohrožuje žalobce, jestli vymáhá něco, co dluhováno není.^[4]GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-80-7380-054-3. S. 249“

Další velkou kategorií jsou svědectví. Například v Paulově Sentencích, v knize 4, titulu 7. O Corneliovu zákonu se píše: „Ten, kdo falešnou závěť napíše, vyhlásí, osvědčí, podepíše, zadrží, zatají, odstraní z ní pečeti, nebo zničí, bude potrestán podle Corneliova zákona o falšování, to znamená, že bude poslán do vyhnanství na ostrov.^[5]SKŘEJPEK, Michal. LEX et IUS. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2018. ISBN 978-80-7380-686-6. S. 133“ Vzhledem k tomu, že svědectví bylo po dlouhou dobu jedinou možností, jak doložit existenci nějakého právního jednání, býval trest za křivou přísahu (svědectví) před soudem velmi tvrdý: „Kdo by byl usvědčen z křivého svědectví, byl shazován z Tarpejské skály.^[6]SKŘEJPEK, Michal. IUS ET RELIGIO: Právo a náboženství ve starověkém Římě. Pelhřimov: Vydavatelství 999. 1999. ISBN 80-901064-8-X. S. 145“ Odmítnutí svědectví bylo trestáno mírněji.

Od dob Zákona dvanácti desek do časů Cicerových knih O povinnostech se toho samozřejmě hodně změnilo. Cicero se proto nezabývá ani tak náboženskými otázkami (možná se o ně otírá, ale rozhodně se k nim staví relativně vlažně), ale tím, zda se mají, nebo nemají sliby plnit, pokud se okolnosti změní. Dnešní terminologií bychom mohli říct, že se zamýšlí nad formální a materiální stránkou slibů. Nejedná se o text právní (přestože uvádí: „Mají se za všech okolností zachovávat smlouvy a sliby, které nebyly učiněny pod tlakem násilí, jak říkávají praetoři v ediktech, nebo při nichž neměla druhá strana zlý úmysl?^[7]CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech. Rozprava o třech knihách věnovaná synu Markovi. Pelhřimov: Svoboda. 1970. ISBN 25-086-70, S. 161“), ale filozofický.

Pokud bych měl text nějak krátce shrnout, docházím k tomu, že lidský život, důstojnost, prospěšnost (druhým, nebo lidem obecně) a spravedlnost mají přednost před slepým následováním daného slibu. „Ani ty sliby není třeba zachovávat, jejichž splnění by nebylo prospěšné právě těm lidem, kterým jsi něco slíbil. Bůh slunce, abychom se uchýlili k bájím, slíbil svému synu Faëthontovi, že mu splní každé přání. A ten si přál, aby ho otec vzal k sobě do svého vozu. Stalo se.  A hle, ještě se tam ani pevně nepostavil, a shořel úderem blesku. Oč lépe by bylo, kdyby byl jeho otec slib nesplnil!^[8]CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech. Rozprava o třech knihách věnovaná synu Markovi. Pelhřimov: Svoboda. 1970. ISBN 25-086-70, S. 162“

Z druhé strany, porušení slibu nebo přísahy pouze proto, že se to zdá být rozumným, správné není. Není možné od sebe oddělovat prospěšnost a čestnost, neboli jak píše Cicero: „Když lidé oddělují prospěšnost od čestnosti, obracejí naruby základní zákony přírody.^[9]CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech. Rozprava o třech knihách věnovaná synu Markovi. Pelhřimov: Svoboda. 1970. ISBN 25-086-70, S. 165“ Jestliže se něco zdá být prospěšným, ale není to čestným, pak to ve skutečnosti není ani prospěšným. A podle Cicera není většího zla než hanba. A opět jde spíše o úmysl, než o formu. Proto třeba porušení přísahy lupičům není podvod: „Nepravdivá přísaha ještě není křivá přísaha, neboť křivá přísaha znamená nesplnit to, co jsi přísežně slíbil, jak zní naše obvyklá formule, ‚podle svého vnitřního přesvědčení‘. Výstižně říká Eurípidés: ‚Můj jazyk přísahal sic, mysl však nikoliv‘.^[10]CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech. Rozprava o třech knihách věnovaná synu Markovi. Pelhřimov: Svoboda. 1970. ISBN 25-086-70, S. 168“

Cicerův text se asi mnoho neliší od textů, které by napsal filozof ve středověku nebo i dnes. A netýká se pouze slibů, ale dodržování něčeho obecně. Je důležitější forma, nebo úmysl? Je nutné vždy do písmene dodržovat znění zákona, nebo je lepší klást více důraz na jeho smyl? Nad těmito otázkami se zamýšleli mnozí filozofové všech věků. Nedošli vždy ke stejným odpovědím (kdyby ano, pak by asi nebylo nad čím filozofovat) a rozhodně se nejedná o otázky vyřešené a uzavřené.

Seznam použitých zdrojů

CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech. Rozprava o třech knihách věnovaná synu Markovi. Pelhřimov: Svoboda. 1970. ISBN 25-086-70

SKŘEJPEK, Michal. IUS ET RELIGIO: Právo a náboženství ve starověkém Římě. Pelhřimov: Vydavatelství 999. 1999. ISBN 80-901064-8-X

SKŘEJPEK, Michal. LEX et IUS. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2018. ISBN 978-80-7380-686-6

GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-80-7380-054-3