Omlouvám se, že svou práci začínám takto pesimisticky, ale mám potřebu to říci: ,,Člověk je od přírody špatný, dokud není donucen být dobrý.”. A necituji Machiavelliho, protože bych prožíval nějakou životní krizi, ale protože si to myslím a pokusím se Vám přiblížit proč. Pokaždé, když půjdete kolem pískoviště, na kterém si hrají děti a začnete je pozorovat, nutně dojde k tomu, že dříve nebo později jedno dítě vezme to druhé lopatičkou po hlavě. A jaký k tomu bude mít důvod? Pravděpodobně velice banální např. druhé dítě bude mít hezčí bábovičku než to první, a tak to první přepadnou emoce a řekne si, že ,,tomu bídákovi to prostě nedaruje” a dopustí se onoho hrůzného činu. Tento fenomén se odehrává od počátku věků – ostatně vzpomeňme si na chudáka Ábela –, prostě protože dítě neví, do jakého světa bude vrženo – Heideggerův termín mi přijde v tomto kontextu nejtrefnější –, nezná jeho pravidla ani konvence. Je to ,,tabula rasa”, která se chová, jak je jí přirozené. Lépe se začne chovat teprve, až začne pozorovat dynamiku společnosti a pochopí, že musí spolupracovat a vycházet s ostatními, jinak by zemřelo. Tímto si prošla celá společnost, museli jsme pochopit, že přežití je ve spolupráci a potlačit naši naturální násilnou stránku[1].
Pro tento účel existuje právo. Právo jako systém regulující lidské chování. Právo jako ukazatel toho, co je dobré, tomu dítěti odpoví na otázku, jak se má chovat. Právo tvoří oporu našeho jednání, nejsme-li si jisti správností toho, co se chystáme udělat, podíváme se do zákoníku a jednáme-li v souladu s ním, jsme z obliga. Abych mohl důstojně odpovědět na zadanou otázku, dovolte mi prosím pohovořit o tom, jak ono právo vzniká.
Původní právo – včetně římského – bylo tvořeno právními obyčeji. To jsou pravidla, která jsou nejdříve dlouhodobě uznávána a poté akceptována veřejnou mocí jako závazná. Pověnuji se části ,,dlouhodobě uznávána”. Lidé, ač jsou od přírody špatní, touží po tom být dobří, ne nutně oni sami, spíše to chtějí po ostatních. A tak si vytvořili morálku, která začala působit pro všechny. Morální normy se dělí na dva druhy morálku povinnosti a morálku aspirace[2]. Podle Fullera se do práva dostane – stane se závazným pravidlem – převážně jen ona morálka povinnosti. Nicméně sebelepší právní řád nezabrání jednání praeter legem nebo in fraudem legis, a proto nutně potřebuje v sobě mít korektivy. Tím korektivem může být ona dobrá víra[3].
Dobrá víra je subjektivní přesvědčení, že nikomu nepůsobím újmu. Je to taková základní podmínka poctivosti, kterou chráníme právo před zneužitím jeho mezer. Jako např. u vydržení. Nebýt dobré víry, mohl by věc vydržet klidně zloděj[4]. Dobrá víra měla v římském právu své nezanedbatelné místo ať už v onom zmiňovaném vydržení nebo v actiones bonae fidei. Při projednávání actiones bonae fidei se řízení, na rozdíl od actiones stricti iudicii, nezohledňovalo pouze to, zda k projednávané věci došlo či ne. Během tohoto řízení se zohledňovaly různé tradice a obyčeje, ale hlavně subjektivní stránka konání stran, tj. zda konali poctivě s dobrou vírou – Cicero apeluje na poctivost na stránce 116 –.
Dobrá víra se také uplatňovala v různé míře. Např. u vydržení navázaného na úplatné jednání byla podmínkou jen v případě nákupu a následná ztráta nevadila, kdežto u bezúplatného se vyžadovala pořád. Toto sjednotil až Justinian principem: ,,Pozdější špatná víra nevadí” ,,Mala fides superveniens non nocet.”.
Dobrá víra nás tedy nutí být těmi dobrými. Je to morální institut, který v nás nutí upozadit naši přírodní stránku a donutit nás, chovat se v právu jako dobří lidé.
[1] CICERO, Marcus Tullius. O povinnostech. Rozprava o třech knihách věnovaná synu Markovi. Pelhřimov: Svoboda. 1970. ISBN 25-086-70 s. 118
[2] FULLER, Lon L. Morálka práva. Přeložil Jiří PŘIBÁŇ. Praha: OIKOYMENH, 1998. Oikúmené (OIKOYMENH). ISBN 80-86005-65-8.
[3] CIERO, Marcus Tullius. op. cit. 116
[4] KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. s. 175