Úvod

Existuje mnoho témat týkajících se práva a vztahu občana a státu, nad kterými se zamýšlím. Je to přemýšlení obtížné, protože jsem svým naturelem technický člověk a mám tendenci svět škatulkovat do exaktně vymezených kategorií a vágnost filozofů a právníků mě občas dost rozčiluje (například výrok jednoho z vyučujících, že logika do práva nepatří – míněno, že na pravidla práva není možné použít aparát výrokové logiky). Navíc jsem neprošel všeobecným středním vzděláním, jsem filozofií téměř nepolíbený a mám obří teoretické mezery, protože prostě nemám načteno dost literatury. To první už nezměním a to druhé jde napravovat jen velmi ztuha. Přesto se v následujícím textu pokusím své myšlenky popsat a polemizovat při tom s (většinou) dávno mrtvými filozofy.

O tématu společenské smlouvy s přestávkami přemýšlím už dlouho. Zcela jistě minimálně od doby hodin státovědy, ale myslím, že úvahy na toto téma jsem nějaké měl už před studiem právnické fakulty. Ostatně práva jsem začal studovat i proto, že jsem se chtěl naučit, jak se občan může bránit před mocí (a občas až zvůlí) státu.

Dospěl jsem k názoru, že s autory, kteří nad tímto tématem filozofovali přede mnou, zhusta nesouhlasím. Snad s výjimkou Michaela Sandela a to ještě jen částečně. A možná Rosseaua, který v Rozpravě o původu a základech nerovnosti mezi lidmi^[1]ROSSEAU Jean-Jacques. Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi. Rozprava o Nerovnosti. o Společenské Smlouvě. Praha: Karolinum Press, 2022. rozvádí původ člověka v přírodě a aspoň nějak se oprošťuje od představy stvoření člověka v jeho přirozeného stavu Bohem.

Díky tomuto semináři jsem asi přišel na to, proč s nimi nesouhlasím. Všichni totiž při konstrukci společenské smlouvy vycházejí z mylné premisy nějakého přirozeného stavu lidské společnosti, kterým podmiňují nutnost jejího uzavření a vzniku státu. Používají při tom generalizaci, která je chybná.

Přirozený stav

Pokud bych měl velmi rychle shrnout, jak si jednotliví filozofové představují přirozený stav, došli bychom k následujícímu:

Thomas Hobbes tvrdí, že lidé jsou si od přírody rovni, jsou „natolik rovnocennými ve schopnostech těla a mysli, že i když je jeden člověk někdy očividně tělesně silnější nebo duševně bystřejší než druhý, přesto, když se shrne všechno dohromady, není tento rozdíl mezi jedním a druhým člověkem natolik závažný, aby si na jeho základě mohl jeden člověk nárokovat jakoukoliv výhodu, kterou by si obdobně nemohl nárokovat někdo jiný.“ Z rovnosti povstává nedůvěra a z nedůvěry povstává válka každého proti každému.^[2]HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha: Oikoymenh, 2009, S. 87-91

John Locke nejdříve v Prvém pojednání o vládě zkoumá otroctví, otcovskou a královskou moc a přirozenou svobodu a následně ve Druhém pojednání o vládě dochází k závěru, že všichni lidé jsou přirozeně svobodní a jsou si rovní: „… musíme uvážiti, v jakém stavu jsou všichni lidé od přirozenosti. Je to stav dokonalé svobody říditi svá jednání a nákládati se svým majetkem a se svými osobami, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž žádají povolení nebo závisí na vůli kohokoliv jiného. Je to také stav rovnosti, v němž všechna moc a pravomoc je vzájemná, aniž jeden má více než druhý.“^[3]LOCKE, John. Dvě pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1965. S. 37 – 44, S. 140 – 144.

Jean-Jacques Rousseau v Rozpravě o základech a původu nerovnosti popisuje člověka – divocha a píše, že „…nerovnost je v přirozeném stavu sotva rozpoznatelná a že nemá téměř žádný vliv“ a nerovnost vzniká a rozvíjí se v „postupném rozvoji lidského ducha.“. Doslova říká: „Zbývá mi, abych uvažoval o rozličných náhodách a abych přiblížil tyto náhody, které mohly zdokonalovat lidský rozum a které kazily lidský druh, které učinily bytost zlou tím, že ji učinily společenskou, a od okamžiku tak vzdáleného mohly konečně dovést člověka a svět k bodu, v němž ho vidíme.^[4]ROSSEAU Jean-Jacques. Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi. Rozprava o Nerovnosti. o Společenské Smlouvě. Praha: Karolinum Press, 2022. S. 64“

Asi bych mohl postupně vypsat názory dalších filozofů, je jich celkem pěkná řádka, ale není na to prostor a rozhodně jsem všechna jejich díla nečetl.

Můj názor k danému tématu je následující.

Nikdy neexistoval žádný přirozený stav.

Člověk jako živočišný druh si s sebou nese celou svou evoluční minulost od divokého zvířete, přes různá stádia od opic, lidoopů, předchůdců člověka, až po druh Homo sapiens sapiens, kterým je dnes. Mnohé jsme po svých zvířecích předcích zdědili a stále nás to ovlivňuje. Různé lidské společnosti se navíc od jisté chvíle rozvíjely odlišně v závislosti na jiných vnějších podmínkách. Ano, ve všech najdeme spoustu společného, přece jen jsou všechny kultury reprezentanty stejného živočišného druhu, ale není to dost na to, abychom řekli „toto je onen přirozený stav“.

Filozofové sedmnáctého, osmnáctého i devatenáctého století (nemluvě o těch antických) nemohli mít znalosti, které nám dnes přináší moderní (paleo)antropologie nebo evoluční biologie. Já je samozřejmě taky nemám, vím pouze to, co jsem se naučil ve škole nebo si přečetl v různých populárně vědeckých článcích. Přesto na základě svých chabých znalostí dospívám (možná k mylnému) názoru, že člověk vždycky byl „stádním a sociálním zvířetem“.

Člověk není tvor jednoduchý. Všichni lidé nejsou stejní. Nejsou si rovni ve schopnostech, možnostech a ani právech^[5]Formálně možná ano, ale rozhodně ne materiálně.. Nikdy nebyli a nikdy nebudou. Člověk nikdy nebyl plně svobodný. Pokud žil ve skupině jiných lidí (ať už to byla rodina, rod, tlupa nebo něco jiného), musel být nutně druhými omezován, musel být začleněný do nějaké hierarchie, někdo byl v čele a musela existovat pravidla. Život ve skupině byl nutností, protože člověk sám většinou dlouho nepřežil.

I kdybychom si představili navenek dokonale rovnostářskou společnost, skvělou utopii, kde si budou všichni rovni, budou o všem rozhodovat stejnou měrou a nikdo nebude ve vedení, pod povrchem to nebude pravda. Odhlédněme od všech ostatních rozdílů, faktem je, že různí lidé jsou poháněni různými motivacemi a ambicemi. Někdo chce vést, jiný chce být veden a mezi těmito dvěma extrémy existuje celá škála možností.

Shodou okolností, ve stejnou dobu, kdy jsem přemýšlel nad tím, že někdo je „vlk“ a jiný „ovce“ a co to znamená, jsem se bavil s kamarádkou, která zrovna měnila práci. Povzbuzoval jsem ji, že ve svém oboru má zkušenosti a určitě je schopná si najít dobré místo, kde by se mohla uplatnit. Že by mohla mít více zodpovědnosti a tedy i více peněz. Její odpovědí bylo, že nechce být ta, kdo rozhoduje. Chce, aby jí někdo zadával úkoly, chce aby jí někdo říkal, co má dělat. Chce šéfa, který na ni bude dohlížet. Ona si udělá svou práci, ideálně o půl třetí odpoledne skončí a půjde domů, kde se bude moct věnovat dětem, psovi a zahradě. Její ambice i motivace byly zcela jasné.

Pokud bych tedy měl oponovat jednotlivým filozofům, neplatí Hobbsova rovnost lidí, už jen proto, že existují lidé, kteří se rádi podřídí jiným, protože mají jiné touhy a potřeby. Neexistuje stav věčné války, protože lidská společnost vždycky byla strukturovaná a řízená pravidly. Neexistuje Lockův stav dokonalé svobody řídit svá jednání, protože člověk nikdy nebyl plně svobodný. Pokud žijí dva lidé vedle sebe, nutně musí omezovat jeden druhého. Rosseaouův nezkažený divoch by mohl být divokým zvířetem, ale ne člověkem.

Otázka přirozenosti člověka je tedy do vysoké míry přírodovědecká, ne filozofická. To ale neznamená, že v ní pro filozofa není místo. Určitě stojí za to přemýšlet nad tím, jak hodně je člověku vrozená například morálka. Zda existují lidská společenství, jejichž náhled na to, co je správné, se absolutně liší, nebo zda vždy najdeme nějaký společný základ, který je vlastní všem. Ale to je něco jiného, než přirozený stav lidského bytí.

Společenská smlouva

Nebudu zde vyjmenovávat důvody, proč je podle jednotlivých autorů nutné společenskou smlouvu uzavřít a jak takové uzavírání probíhá. Už jen proto, že je to většinou reakce na přirozený stav, ke kterému jsem se vyjádřil v minulé části.

Raději rovnou ukážu, kde vidím hlavní problém. Začnu slovy Michaela Sandela, který popisuje to, co mě trápí nejvíce: „Většina nás, Američanů, nikdy žádnou společenskou smlouvu nepodepsala. Vlastně jedinou skupinou lidí ve Spojených státech, kteří opravdu souhlasili s tím, že se budou řídit Ústavou (kromě úředníků), jsou naturalizovaní občané – imigranti, kteří jako jednu z podmínek pro získání občanství složili přísahu věrnosti. Proč jsme tedy všichni zavázáni řídit se zákony? A jak můžeme říci, že naše vláda se opírá o souhlas těch, jímž vládne?^[6]SANDEL, Michael. Spravedlnost: co je správné dělat. Praha: Karolinum Press: 2015. S. 151“

Já jsem se narodil v roce 1983, kdy v Československu vládla KSČ, a nikdo se mě neptal, jestli se chci účastnit budování světlých zítřků socialismu. Než jsem si mohl uvědomit, co to znamená žít v pokřivené totalitní společnosti, nastal šestý rok mého života a proběhla sametová revoluce. Další zlom, který už jsem nějakým způsobem vnímal, přišel v roce 1993, kdy zaniklo Československo. Pamatuju si, že mi bylo líto, že končí znělka Československé televize, protože se mi líbila. Měl jsem někdy možnost volby? Ne. Společenskou smlouvu jsem nepodepsal a je to stát, který mě svou mocí pod hrozbou násilí nutí dodržovat pravidla. Dokonce i ta, se kterými bytostně nesouhlasím.

V preambuli české Ústavy se můžeme dočíst, že: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, … prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky^[7]Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.“. Potíž je v tom, že se občanů nikdo na jejich názor neptal a Česká národní rada k takovému kroku (aspoň podle mého názoru) neměla z voleb v roce 1992 mandát^[8]Vůbec teď nehodnotím, jestli bylo správné Československo rozdělit, nebo ne..

I kdyby se o tak důležité otázce konalo referendum, jaký by to mělo reálný význam? V posledních celorepublikových volbách (do Evropského parlamentu) bylo v České republice v seznamu 8 212 628 voličů^[9]https://www.volby.cz/pls/ep2024/ep11. Podle Českého statistického úřadu žilo v ČR k 31. 12. 2023 10 900 555 obyvatel^[10]https://csu.gov.cz/pocet-struktura-a-projekce-obyvatel?pocet=10&start=0&podskupiny=132&razeni=-datumVydani. Pokud bychom stejná čísla použili v hypotetickém referendu o nové Ústavě, které by proběhlo letos, pak by o osudu všech rozhodlo méně než 75 % celku. A to by museli odevzdat svůj hlas všichni. Účast v referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii v roce 2003 byla 55,21 %^[11]https://www.volby.cz/pls/ref2003/re13. Nejvyšší účast byla ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996, tehdy činila 76,41 %^[12]https://www.volby.cz/pls/ps1996/u4. Vzhledem k tomu, že výsledek hlasování by jistě nebyl stoprocentní, tak by se velmi reálně mohlo stát, že o případném přijetí by rozhodla menšina, která by tak svůj názor vnutila většině.

Co to tedy znamená pro člověka, který nehlasoval (protože třeba ani hlasovat nemohl) nebo hlasoval proti? Sandel ve své práci odkazuje na Johna Locka a jeho tichý souhlas, Immanuela Kanta a hypotetický souhlas a Johna Rawlse, který přichází se závojem nevědomosti^[13]SANDEL, Michael. Spravedlnost: co je správné dělat. Praha: Karolinum Press: 2015. S. 150 – 151. . Ani jedna z těchto možností podle mě není aplikovatelná. Žádný souhlas nebyl dán a závoj nevědomosti prostě nemůže v realitě fungovat, protože nikdo se nerozhoduje bez znalosti svého místa ve společnosti.

Ještě horší než u referenda je to v případě revoluce nebo občanské války. Protože vždy musí existovat strana, která prohraje. A navíc, historie ukazuje, jak revoluce často požírají své děti a ti, kteří začali boj s dobrým úmyslem, končívají pod gilotinou nebo před popravčí četou, když se jejich myšlenek zmocní fanatici nebo oportunisté. Oběti Rudých Khmerů, které se provinily třeba jen tím, že měly špatný zrak a musely nosit brýle^[14]FORIK, Tomi. Rudí Khmerové. Temná a krutá historie krásné Kambodže. Online [23. 9. 2024]. Dostupné z: … více, určitě implicitně ani explicitně nesouhlasily s novými společenskými poměry. A takovýchto příkladů bychom mohli najít velké množství.

Mění se něco v případě, že za života člověka k žádné přelomové události nedojde? Ne. Dokud je jedinec dítětem, nemůže o svém osudu rozhodovat. Musí žít podle pravidel rodiny (pokud má to štěstí, že rodinu má), společnosti a doby, do které se narodil. V dospělosti se může pokusit věci změnit, ale zde opět často narazíme na fakt, že ne každý má možnosti, schopnosti a ambice bojovat často marný boj v případě, že je se stavem věcí veřejných nespokojený. Dnes už ani nemáme Nový svět, do kterého by nespokojenec mohl utéct. Zůstává možnost volit ve volbách, což ale v žádném případě neznamená souhlas s nějakou společenskou smlouvou.

Když jsem hledal zdroje pro tento esej, narazil jsem na Michala Oakeshotta a jeho práci Racionalismus v politice^[15]OAKESHOTT, Michael. Rationalism in Politics. Rationalism in politics and other essays. Londýn: Hetford and Harlow, 1962. Jeho kritika je možná přehnaná, zbytečně ostrá a kvůli přílišnému zobecňování ve výsledku chybná, ale v mnoha jednotlivostech s ním souhlasím. Podle něj racionalismus předpokládá, že lidské jednání a politické instituce lze efektivně řídit pomocí čistého rozumu a abstraktních principů. Oakeshott tvrdí, že tento přístup přehlíží hodnotu praktické zkušenosti, tradice a spontánních institucí, které se vyvíjely postupně a ne na základě teoretických návrhů.

Stejně tak je to i se společenskou smlouvou. Ta je totiž podobným mýtem jako přirozený stav člověka. Stát se vyvíjel organicky a postupně se zlomy v podobě válek, převratů, revolucí, epidemií a dalších černých labutí^[16]Pojem, se kterým přišel spisovatel Nassim Taleb a který znamená neočekávanou obtížně předvídatelnou událost s dalekosáhlým dopadem., které přinášely změny a pokrok, anebo naopak úpadek, bídu a zmar.

Závěr

V předcházejících dvou kapitolách jsem ukázal, proč si myslím, že přirozený stav je chimérou a společenská smlouva pouze fikcí. Jsem omezen rozsahem, proto nemůžu jít do většího detailu, přesto že by to bylo potřeba, protože si uvědomuji, že některá tvrzení by si zasloužila lepší argumenty a příklady.

Je mi zároveň jasné, že můj názor bude spíše asi menšinový, vždyť se společenskou smlouvou operuje ve svých nálezech i Ústavní soud. Například v nálezu Pl. ÚS 33/97 z 17. 12. 1997 uvádí: „Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí.“

Literatura a zdroje

• HOBBES, Thomas. Leviathan. Praha: Oikoymenh, 2009.
• LOCKE, John. Dvě pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1965.
• ROSSEAU Jean-Jacques. Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi. Rozprava o Nerovnosti. o Společenské Smlouvě. Praha: Karolinum Press, 2022.
• SANDEL, Michael. Spravedlnost: co je správné dělat. Praha: Karolinum Press: 2015
• OAKESHOTT, Michael. Rationalism in Politics. Rationalism in politics and other essays. Londýn: Hetford and Harlow, 1962
• FORIK, Tomi. Rudí Khmerové. Temná a krutá historie krásné Kambodže. Online [23. 9. 2024]. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/tomi-forik-rudi-khmerove-temna-a-kruta-historie-krasne-kambodze-35041