Obiter dictum v rozhodnutích obecných soudů

Obiter dictum je pojem vlastní angloamerickému právnímu systému. Jedná se o tu část rozhodnutí, která není závazným prvkem, a tvoří tak komplement k obecně závaznému ratiu decidendi. Důležitým faktem je, že o tom, zda se rozhodnutí (individuální právní akt) stane precedentem a která jeho část bude závazná a která ne, nerozhoduje soudce, který jej vydává, ale až ten, kdo tento rozsudek chce jako precedent používat.^[1]Bobek, M.: Ratio, obiter, precedent: jak skutečně fungují? Soudní rozhledy, č. 6/2013, str. 206.

V České republice má tento termín posunutý význam. Precedent v českém právním řádu jakožto kontinentálním právním systému není pramenem práva, takže nemá smysl hledat ratio decidendi, které by bylo obecně závazné. V angloamerickém systému mají rozhodnutí velmi volnou formu, odůvodnění napsaná různými soudci si mohou dokonce navzájem konkurovat, a hledání ratia může být proto velmi komplikované.^[2]Patěk, D.: Obiter dictum (několik poznámek). In: Pocta Aleně Winterové k 80. narozeninám. Praha: Všehrd, 2018, str. 260. Oproti tomu rozsudky (a obecněji rozhodnutí) českých soudů mají pevně danou formu. V případě obecných soudů je jejich podoba vymezena třemi hlavními procesními řády (občanský soudní řád,^[3]Zákon č. 99/1963 Sb. trestní řád,^[4]Zákon č. 141/1961 Sb. soudní řád správní^[5]Zákon č. 150/2002 Sb.) a pro obiter dictum v nich formálně není místo.^[6]Zákon o zvláštních řízeních soudních (č. 293/2013 Sb.) jako čtvrtý z procesních předpisůpodobu rozsudku neupravuje, a podle § 1 odst. 3 se proto použije občanský … více Například občanský soudní řád definuje v § 157 písemné vyhotovení rozsudku takto:

1. Není-li stanoveno jinak, v písemném vyhotovení rozsudku se po slovech ‚Jménem republiky‘ uvede označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a jejich zástupců, účast státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení. Je-li to možné, uvede se v označení účastníků též jejich datum narození (identifikační číslo).
2. Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Z výše uvedeného vyplývá, že v odůvodnění má soud relativně široký prostor pro své úvahy, kterými vysvětlí, proč a jak došel k danému rozhodnutí. Musejí se však týkat řešeného případu. Jelikož procesní předpisy přesně upravují obsah rozhodnutí, dá se říci, že vše, co jde nad jejich požadavky, lze považovat za obiter dictum.^[7]Tato definice však nemá oporu v žádném právním předpisu. Jedná se tedy o různé poznámky, myšlenky a polemiky soudu, které jdou nad rámec výroku a jeho nutného odůvodnění.

V praxi se stává, že soud část rozhodnutí za obiter dictum označí. Jedná se však o určení neformální. Vidí to tak i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 67/2008 – 112 ze dne 24. 8. 2008, kde se mimo jiné uvádí: „Velmi srozumitelně řečeno: názor soudu na to, zda se jedná či nikoliv o obiter dictum, může být v praxi nakládání s daným judikátem značně modifikován a může dojít i k tomu, že obě popsané části mohou být zaměňovány. Nemluvě ani o tom, že ne vždy rozhodující soud srozumitelně odliší, kterou část odůvodnění zamýšlel jako nosnou a kterou naopak jen jako dovysvětlující, takže způsob výkladu takovéhoto judikátu sám nikterak neulehčí.“ A dále také: „Nejvyšší správní soud má však za to, že vzájemné odlišování nosných důvodů rozhodnutí (ratio decidendi) a vyslovení se k některým právním či skutkovým otázkám nad jejich rámec (obiter dictum) nelze nazírat příliš schématicky a určitě je nelze jakkoliv přeceňovat. Toto odlišení je totiž výrazem vyjádření názoru rozhodujícího soudu, co považuje za jádro rozhodnutí, a co má význam jen např. z hlediska jeho lepší srozumitelnosti, dovysvětlení některých otázek, bližšího seznámení s myšlenkovými pochody soudu apod.“

Tedy ne vše, co je jako obiter dictum označeno, jím nutně opravdu je. Zároveň z definice uvedené výše přímo vyplývá i opak. Jestliže část textu jde nad rámec, pak je obiter dictem, přestože tak označená není. Nalezení hranice, co ještě je nosné a co už ne, může být značně subjektivní, je předmětem interpretace a může se časem měnit. Jestliže se jedná o předmět interpretace, pak rozhodnutí by mělo být na tom, kdo rozhodnutí interpretuje, a ne na tom, kdo ho vydává. Z toho pak vyplývá, že praxe explicitního vyznačování obiter dicti v rozhodnutích je nesprávná.

Subjektivnost můžeme ukázat i na výše uvedených slovech Nejvyššího správního soudu. Dají se totiž interpretovat tak, že obiter dictem je vše, co má pro rozhodující soud význam „jen např. z hlediska jeho lepší srozumitelnosti, dovysvětlení některých otázek, bližšího seznámení s myšlenkovými pochody soudu apod.“. Dalo by se však zároveň namítnout, že soud má dbát na to, aby jeho odůvodnění bylo přesvědčivé, a pokud některé myšlenkové pochody k této přesvědčivosti vedou, pak jsou nosné, týkají se případu, a nejsou tedy obiter dictem.

Podívejme se nyní na obiter dicta z několika různých pohledů.

Jako první nás bude zajímat ústavnost.

Ústava^[8]Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. v článku 2 odst. 3 stanovuje: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“

Žádný právní předpis obiter dictum nedefinuje a ani neumožňuje vyjadřovat se nad rámec nosných důvodů rozhodnutí. Toto je dalším argumentem, proč v rozhodnutích obiter dicta explicitně neuvozovat. Soud tím totiž říká, že vědomě vystupuje mimo své zákonné zmocnění. Buďto není obiter dictum zjevné, a pak má zůstat předmětem interpretace, nebo jde naopak zcela zjevně nad rámec řešeného případu a v takovém případě do rozhodnutí vůbec nepatří.

Na českém internetu v roce 2008 proběhla o obiter dictech debata na blogu Jiné právo v příspěvcích Michala Bobka^[9]Bobek, M.: Temporální působení práva Společenství ad absurdum? Jiné právo [online], 11. 3. 2008, … více a Vojtěcha Šimíčka.^[10]Šimíček, V.: Hoď tam ještě obíčko! Jiné právo [online], 14. 4. 2008, <https://jinepravo.blogspot.com/2008/04/ho-tam-jet-obko.html>. Tomáš Pecina v komentářích k Šimíčkovu článku uvádí další dva možné ústavní problémy. Jsou jimi porušení práva na spravedlivý proces^[11]Zakotveného v hlavě V Listiny (usnesení č. 2/1993 Sb.). a právo na dvojinstančnost trestního řízení.^[12]Vyplývá z článku 2 odst. 1 dodatkového protokolu 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který říká: „Každý, koho soud uzná vinným z trestného … více Doslova Pecina píše: „Návodná obiter dicta řízení urychlí, ale zároveň mohou představovat odnětí instance, zejména pokud se v dosavadním řízení neprovádělo dokazování a napadeno bylo rozhodnutí procesní povahy. Takové obíčko může snadno vykročit z mezí ústavnosti, protože předjímá výsledek řízení, které dosud nemohlo proběhnout. Extrémním případem je rozsudek Městského soudu v Praze, který správní žalobě na průtahy sice vyhověl, ale obiter dictum vyslovil mínění, že správní orgán by měl rozhodnout v neprospěch žalobce.“

Jako další prozkoumejme zákonnost.

Jestliže by bylo rozhodnutí neústavní, pak by a maiori ad minus bylo i nezákonné. Předpokládejme však, že by zásah obiter dictem do účastníkových práv nebyl tak závažný, aby neústavnost a nezákonnost zakládal. Přesto by se mohlo jednat o kamínek do mozaiky nezákonnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 218/2019 – 28 ze dne 8. 10. 2020 uvádí: „Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu zvažoval, zda shledané vady řízení ve věci služebního poměru mohly mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že každá z nich, sama o sobě, by vliv na zákonnost mít nemusela. Ve svém souhrnu však představují tak závažné porušení stěžovatelových procesních práv, že je namístě rozhodnutí žalovaného zrušit.“

V tomto případě soud rozhodoval o zákonnosti správního řízení, ale princip, že jednotlivé dílčí vady můžou mít v kumulativním efektu vliv na zákonnost, se může uplatnit i u řízení před soudem. Už jen proto, že na kvalitu rozhodování správních orgánů jsou kladeny mnohem nižší nároky^[13]Nejvyšší správní soud například v rozsudku č. j. 10 As 211/2017 – 47 ze dne 18. 4. 2018 říká: „Na jedné straně je pravda, že jakékoli písemně vyhotovené … více a soudy by měly splňovat mnohem vyšší standard.

Jinou otázkou je, zda nezákonnost může zakládat fakt, že se soud k námitce nebo žalobnímu bodu vyjádří právě v části označené jako obiter dictum. I v tomto případě odpovídá Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku č. j. 2 Afs 67/2008 – 112 ze dne 24. 8. 2008: „Takto viděno proto Nejvyšší správní soud nevnímá jako rozhodné, že se s předmětnou skupinou žalobních námitek krajský soud vypořádal tolik v části odůvodnění, nadepsané jako ‚obiter dictum‘. Důležité je, že tak vůbec učinil, že žádný ze žalobních bodů zcela neopomenul a této části kasační stížnosti proto není možno přisvědčit.“

Podobné to je, pokud se podíváme na závaznost.

Zde Nejvyšší správní soud (stále ve stejném rozsudku) říká: „V obou případech se však jedná o názor soudu, vyslovený vrchnostenským způsobem: formou individuálního právního aktu. Tato forma rozhodnutí je závazná jako celek a nelze proto apriori vyloučit, že část označená jako obiter dictum tuto povahu mít nemůže.“ A dále pak: „Za situace, kdy je již obecně přijímán názor, podle něhož právní norma žije do značné míry nezávisle na svém gramatickém vyjádření v textu právního předpisu a je především úkolem interpreta najít její skutečný smysl, potom nutně platí tato teze obdobně i pro práci s judikaturou. Teprve interpretační a aplikační praxe totiž často ukáže, které části rozhodnutí soudů se ukáží v průběhu času jako nosné, zavazující, precedenční, a které naopak mají jen velmi úzký, veskrze toliko informační, význam.“

Výše uvedené příklady jsou dalšími argumenty proti výslovnému označování obiter dicti.

Vojtěch Šimíček ve svém příspěvku na blogu Jiné právo^[14]Šimíček, V.: Hoď tam ještě obíčko! Jiné právo [online], 14. 4. 2008, <https://jinepravo.blogspot.com/2008/04/ho-tam-jet-obko.html>. obiter dicta dělí do několika kategorií a podrobněji je rozvádí. Jsou jimi:

1. Zdánlivé obiter dictum,
2. skutečné obiter dictum,
3. obiter dictum jako forma komunikace,
4. obiter dictum jako exces a
5. humor v právu.

Striktně vzato do soudního rozhodnutí patří pouze obiter dictum prvního typu, a to jen proto, že vlastně žádným obiter dictem není. Podle Šimíčkovy definice jsou totiž zdánlivá obiter dicta taková, kdy „se rozhodnutí dostává do rukou velmi pečlivého soudce, který na půdorysu řešeného případu domýšlí další různé varianty a dopady vyslovovaného právního názoru. Ve skutečnosti se tedy vůbec nejedná o obiter dictum, nýbrž o důsledek práce soudce, kterého bychom mohli pracovně označit za ‚akademika v akci‘… V každém případě se však nejedná o skutečné obíčko, jelikož pořád jsou vykládány nosné důvody rozhodnutí, byť často možná až nepřiměřeně široce“.

Diskutovat o přípustnosti můžeme ještě v případě skutečných obiter dictōrum. Šimíček k nim uvádí: „Za sebe doplňuji, že každý soudce by měl být při jejich vytváření velmi zdrženlivý, a pokud již k napsání obíčka přistoupí, měl by pro to mít silný důvod. Tímto důvodem může být především ekonomie řízení. Pokud totiž například nastane situace, kdy odvolací či kasační soud musí zrušit napadené rozhodnutí, nicméně tak činí toliko z procesního důvodu (např. rozhodlo se bez jednání, ačkoliv pro to nebyl dán zákonný důvod; byla porušena zásada rovnosti zbraní účastníků řízení; napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné atp.), je v některých případech velmi rozumné zareagovat i na další námitky či argumenty a vyslovit právní názor, který bude následně vodítkem při vydání nového rozhodnutí.“

I když jsou procesní ekonomie a zamezení soudnímu ping-pongu správné a velmi žádoucí, pokud chceme beze zbytku ctít princip legality výkonu veřejné moci, pak ani takováto obiter dicta (a tím spíše, pokud jsou vyjádřena explicitně) nejsou přijatelná. Soud se může pokusit výrok rozhodnutí upravit tak, aby původně zamýšlené obiter dictum bylo k meritu věci, v opačném případě by ho vůbec neměl uvést.

Pokud dojdeme k závěru, že jsou chvíle, kdy je skutečné obiter dictum opravdu potřebné, pak je úkolem zákonodárce, aby příslušně upravil procesní předpisy.

Zbývající tři typy jsou pak nepřijatelné absolutně.

K obiter dictu jako formě komunikace Šimíček říká: „Soudní rozhodnutí totiž nelze vnímat jen jako vrchnostenské akty, nýbrž také jako určitou zvláštní formu komunikace. Jsem si vědom toho, že zde se soudce může ocitnout na značně tenkém ledu, nicméně přesto tvrdím, že rozumně zformulované obiter dictum může nalézt své místo. Jako příklad, kterým nesu vědomě ‚kůži na trh‘, uvedu vlastní rozhodnutí sp. zn. 2 As 53/2004 (na němž se však výrazně podílel Pavel Molek a samozřejmě kolegové v senátu), v němž jsme nad rámec velmi jednoduchého ratia decidendi podrobili kritice praxi některých krajských soudů samoúčelného rozdělování věcí a tím zcela nesmyslného vytváření ‚čárek‘.“

Jestliže má soud potřebu nad rámec výroku komunikovat s někým jiným, než jsou účastníci řízení a případně soudy, pokud jejich rozhodnutí ruší, měl by k tomu zvolit správnou formu a médium. Tato komunikace totiž adresáty rozhodnutí nemusí vůbec zajímat, naopak jim orientaci v něm může ztěžovat.

K obiter dictu jako excesu můžeme citovat soudce Jiřího Lněničku z ústního vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 8 To 68/2018, kterým bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně, a byla tak ukončena kauza Lukáše Nečesaného: „Problémem této věci tedy není, že by byl nedostatek důkazů, ale jejich hodnocení. Máme za to, že v přípravném řízení bylo shromážděno dostatečné množství důkazů, které by v jiné trestní věci pro uznání viny bohatě dostačovaly.“ Tento výrok nemá žádnou souvislost s důvody zamítnutí odvolání a Lněnička za něj byl potrestán výtkou předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem.^[15]Paseková, E.: Šámal udělil soudci Lněničkovi výtku za výroky o „špatném rozhodnutí“ v kauze Nečesaný. Česká justice [online], 26. 8. 2019, … více

Posledním typem je humor v právu. Ten je jistě v životě potřebný, neboť je jeho kořením, pro soudní rozhodnutí je však nevhodný. Více si totiž ceníme jiných atributů, a to stručnosti, jasnosti a přesvědčivosti, které plynou i z požadavků zákona.

Kromě už zmiňovaných blogů z roku 2008, několika článků a jedné diplomové práce se o obiter dictech moc nediskutuje. Žijí si vlastním životem a jsou běžnou součástí soudních rozhodnutí. V českém prostředí nejsou nijak exaktně definována a každý si pod nimi může představovat něco jiného a vykládat je jinak.

V textu jsme uvedli, proč je používání obiter dictōrum problematické a nemělo by k němu docházet. Pokud však už nějaké obiter dictum způsobí rozruch, mluví se o jeho obsahu, a ne o faktu, že vůbec existuje.