1. Úvod
Psal se rok 2006. Proběhly volby do Poslanecké sněmovny a volič tomu tak chtěl, aby rozložení sil bylo v duchu fair play, takže výsledek byl 100 na 100. 100 křesel získal levicový blok sestávající z KSČM a ČSSD[1] a zbylých 100 křesel získala později utvořená koalice ODS, KDÚ-ČSL a Zelených. Vyhnu se detailům a řeknu pouze to, že vlády nebyly stabilní a nikomu tento stav nevyhovoval, takže se došlo konsensu nechat voliče rozhodnout znovu, tedy vyhlásit nové volby.
Problém byl, že v této době chyběl v čl. 35 Ústavy 2. odstavec a tak jediná možnost, jak to udělat bylo vydání ad hoc ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny (zák. 195/2009 Sb.). A zde přichází naše titulní postava, což je poslanec Miloš Melčák, který podal ústavní stížnost na rozhodnutí prezidenta republiky ve věci porušení základního práva. A tady začalo to, co Prof. Jan Wintr označil jako ,,Desáté září českého ústavního systému”[2].
2. Nález
Nález Ústavního soudu se musel vyrovnat se dvěma problémy. Nejdříve musel z něčeho pro sebe vyvodit kompetenci přezkoumávat a derogovat ústavní zákony a poté se musel věnovat meritu věci tj. došlo-li k porušení základního práva a bylo-li narušeno materiální jádro Ústavy[3].
2.1. Zásah do materiálního jádra
Ústavní soud viděl zásah do podstatných náležitostí právního státu v tom, že byl vydán zákon, který postrádal prvek obecnosti, čímž pádem svými vlastnostmi vybočoval z povahy zákona a začal se blížit individuálnímu právnímu aktu. Toto je z hlediska moderního právního státu nepřípustné, jelikož ten je konstruován na principu dělby moci. Tzn. parlament vydá zákon, který musí být obecný – tj. musí se týkat neurčitého počtu neurčitých adresátů –, s čímž se pojí to, že parlament nemá žádná práva ovlivňovat jeho aplikaci, ať už jde o výklad nebo aplikaci samotnou. To přísluší moci soudní, která tak činí individuálními právními akty. Tzn. subsumuje realitu pod obecnou normu na jejím základě uloží určitým adresátům práva a povinnosti.
2.2. Přezkoumávání ústavních zákonů
Ústavní soud si toto oprávnění přiřkl z výkladu čl. 9 odst. 2 Ústavy, kterému přisuzuje normativní povahu namísto povahy morálního apelu. Argumentuje nutností právního státu mít materiální povahu. Dále používá čl. 87 odst. 1 písm. a), kde extenzivně vykládá slovo ,,zákon”, tzn. zahrnuje do něj i ústavní zákony, k čemuž se dá použít systematický výklad s čl. 50 odst. 1. a zásada terminologické jednoty[4].
2.3. Lidskoprávní linka
Zkrácení volebního období ex post je problematické i z hlediska volebního práva, protože bere váhu hlasům, na základě kterých byly přiděleny mandáty. Dle mého názoru Ústavní soud nechtěl stavět argumentaci hlavně na tomto problému, protože nemá sílu argumentace zmiňované výše, ale na druhou stranu mohlo to usnadnit vyvozování oprávnění Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony, byl by-li použit čl. 4 Ústavy.
[1] Strany které byly kdysi v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.
[2] Wintr, J.: Desáté září českého ústavního systému , in: Jurisprudence č. 1/2010, str. 4-1
[4] WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2019. ISBN 978-80-87284-75-9.