Římské právo – exegeze

Pojem a struktura exegeze je definována v knize Exegésis autorů Michala Skřejpka, Davida Falady a Jana Kuklíka ^[1]SKŘEJPEK, Michal; FALADA, David; KUKLÍK, Jan. Exegésis. Výklad právních textů. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2005. ISBN: … více následovně:

I) latinský (řecký) text (v originále)
II) překlad textu
III) poznámky k inskripci (její rozbor)

• a) autor textu (život a dílo)
• b) další právníci uvedení v rozebíraném textu (život a dílo)
• c) analýza rozebíraného textu

IV) interpretace textu

• a) skutková podstata
• b) položení si právní otázky
• c) rozhodnutí citovaného právníka
• d) zdůvodnění rozhodnutí

V) reálie (právní i jiné)
VI) srovnání s další právní úpravou
VII) literatura

Zároveň kniha obsahuje spoustu fragmentů česky i v latině rozdělených do čtrnácti kapitol, o kterých je možné dlouho a dlouho bádat. Texty fragmentů a překladů v následujících dvou příkladech jsou z této knihy převzaté.

Příklad 1

I) Gaius D. 47, 2, 55, 2 libro tertio decimo ad edictum provinciale

Furem interdiu deprehensum non aliter occidere lex duodecim tabularum permisit, quam si telo se defendat. Teli autem appellatione et ferrum et fustis et lapis et denique omne, quod nocendi causa habetur, significatur.

II) Gaius D. 47, 2, 55, 2 ve 13. knize K provinčnímu ediktu

Zákon XII desek povoluje zabít denního zloděje pouze tehdy, když se bude bránit se zbraní. Zbraní nazýváme věci ze železa, hole, kameny a vůbec všechny věci, které mohou ublížit.

III)

a) Gaius se narodil zhruba někdy po roce 120 a působil zhruba do roku 180. Byl to právník a učitel, o kterém však víme velmi málo, dokonce neznáme ani jeho celé jméno. Jisté ani není, zda byl římským občanem, jestli působil v Římě nebo v provinciích, kniha, ze které čerpám, tvrdí, že existuje názor, že možná nebyl ani praktikujícím právníkem^[2]GAIUS, GAI INSTITVTIONES OR INSTITUTES OF ROMAN LAW BY GAIUS WITH A TRANSLATION AND COMMENTARY by the late EDWARD POSTE, M.A. FOURTH EDITION, REVISED AND ENLARGED BY E. A. WHITTUCK, M.A., B.C.L. … více. Ačkoliv toho nevíme mnoho o jeho životě, dochovalo se relativně hodně jeho děl, například Komentář k provinčnímu ediktu (ze kterého je i rozebíraný fragment), Komentář k zákonu XII desek, Insitutce – učebnici práva ve čtyřech knihách^[3]GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-80-7380-054-3, s. 16-18.

b) Gaius se v textu neodkazuje na další autory a právníky.

c) Fragment je v Digestech zařazen do 47 knihy, 2 titulu, který se zabývá krádežemi (De furtis). Odkazuje se na Zákon XII desek, pravděpodobně 13. fragment VIII desky, který se bohužel nedochoval celý a jehož dochovaný zlomek říká: „Za světla… jestli se brání se zbraní, … a ať volá o pomoc.^[4]SKŘEJPEK, Michal. LEX et IUS. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2018. ISBN 978-80-7380-686-6, s. 35, tamtéž rovněž … více“

IV)

a) Fragment se týká situace, kdy zloděj ve dne něco ukradne a je přistižen. Jestliže je přistižen, pak se jedná o furtum manifestum, tedy o zjevnou krádež, a může být tedy kromě žaloby na vydání věci^[5]Samozřejmě, pokud je zloděj přistižen při krádeži a věc nakonec neodnese, pak ani není proč jej žalovat na její vydání, nicméně poenální žaloba zůstává. (ať už použitím condictio furtiva nebo rei vindicatio (případně actio Publiciana in rem v případě bonitarního vlastníka)) žalován i poenální žalobou – actio furti. Ta je infamující a případě zjevné krádeže zní na quadruplum.

Z fragmentu vyplývají tři otázky:

1. Proč zákon XII desek povoluje zabít denního zloděje pouze tehdy, když se bude bránit se zbraní?
2. Proč Gaius rozebírá, co se dá považovat za zbraň?
3. Proč Gaius komentuje zákon XII desek v komentáři k provinčním ediktu?

Ad 1) 13. fragment zákona XII desek, na který se Gaius odkazuje, je do jisté míry v opozici s předchozím 12. fragmentem, který říká, „Krade-li v noci, a zabije ho, bude zabit právem.“ A zároveň je důležitý i následující fragment 14. který říká: „Z ostatních… zlodějů dopadených při činu přikázali (decemvirové) svobodné zbičovat a přiřknout tomu, kdo byl okraden, jestli to spáchali za světla a nebránili se se zbraní; otroky… zbičovat a svrhnout ze skály; avšak nedospělé děti nařídili podle praetorova rozhodnutí zbičovat a nahradit škodu.^[6]SKŘEJPEK, Michal. LEX et IUS. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2018. ISBN 978-80-7380-686-6, s. 35-36“

Pokud tedy dáme tyto tři fragmenty do souvislostí, pak nám z toho vyplývá:

• Jestliže byl zloděj přistižen v noci, mohl být beztrestně zabit. Pravděpodobně proto, že v noci se jedná o nebezpečnější situaci.
• Jestliže byl zloděj přistižen ve dne, pak měl být raději přiveden před úředníka, který se postará o jeho potrestání. Jak uvádí KUS^[7]KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck. 1995. ISBN 80-7179-031-1 na straně 212, jednalo se o omezování možností svémoci a msty.
• Jestliže se však přistižený zloděj bránil se zbraní (a třeba takový přistižený otrok dobře věděl, že pokud se nechá chytit, znamená to pro něj bičování a smrt, takže by se asi hodně snažil, aby se mu podařilo uniknout), pak se jedná opět o nebezpečnější situaci, ve které je možné ho zabít. Kromě toho římské právo znalo i nutnou obranu, takže i kdyby nebylo tohoto ustanovení Zákona XII desek, bylo by možné v souladu se zásadou vim vi repellere licet útočníka zabít^[8]KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck. 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 111.

Ad 2) Na dochovaných fragmentech Zákona XII desek se nikde nevyskytuje definice toho, co je to zbraň^[9]LILLIAN GOLDMAN LAW LIBRARY, YALE LAW SCHOOL. The Twelve Tables. The Avalon Project. 2008, New Haven. [online] [cit. 12. 6. 2021]. Gaius tedy uvádí demonstrativní výčet toho, co je zbraní a říká, že to může být cokoliv, čím se dá ublížit. Nemusí se ani jednat o věc, kterou bychom za zbraň běžně považovali.

Pojmu zbraň se pak Gaius věnuje i v dalších fragmentech. Například Gaius D. 50, 16, 41 ve 21. knize K provinčnímu ediktu říká: „Označení ‚zbraně‘ neznamená pouze štíty, meče a helmy, ale také hole a kameny.“ A dále v Gaius D. 50, 16, 233, 2 v 1. knize K zákonu XII desek: „Jako zbraň je obvykle označováno to, co je vystřelováno z luku, ale znamená to také vše, co je hozeno rukou. Z toho se odvozuje, že toto označení zahrnuje také kámen, hole a předměty ze železa. Je to odvozeno od toho, co je vrháno na dálku…“

Podobný názor pak má i Ulpianus, který v Ulpianus D. 43, 16, 3, 2 v 69. knize K ediktu říká: „… všechny druhy zbraní, to je také hole a kameny, nejen meče, oštěpy, kopí.“

Ad 3) Římský právní systém vycházel z personality práva. To znamená, že pokud se římský občan odstěhoval do provincie odstěhoval do provincie, stále se jeho právo řídilo ius civile. Protože se cizinci římským civilním právem v rámci personality práva řídit nemohli, vydávali cizinecký praetor a správci provincie edikty, které jejich ochranu upravovaly^[10]KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck. 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 20.  Správce provincie pak mohl ve svém ediktu upravit postihování zlodějů přímo podle Zákona XII desek (nebo nějak velmi podobně). Tímto způsobem se do ediktu správce provincie mohl dostat odkaz na Zákon XII desek, který pak Gaius komentoval. Pokud Gaius sám nežil přímo v Římě, ale v některé z provincií (což nevíme), pak mohl například vidět, že cizinci Zákon XII desek neznají a z toho mohla vyvstat potřeba tento fragment v komentáři uvést.

b) – d) Gaius zde neklade žádnou otázku, proto ani na žádnou neodpovídá.

V)

Furtum – krádež; actio furti – poenální žaloba, která sloužila k potrestání pachatele, mohla znít na dvojnásobek (v případě, že pachatel nebyl přistižen), trojnásobek (tomu, u koho byla kradená věc nalezena a to i v případě, že ji neukradl, nebo tomu, kdo takto věc podstrčil) nebo čtyřnásobek (v případě zjevné krádeže)^[11]KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck. 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 463; condictio furtiva – reipersekutorní žaloba na vydání věci; rei vindicatio – žaloba na navrácení věci, ke které byl aktivně legitimovaný kviritský vlastník; actio Publiciana in rem – žaloba na vrácené věci pro bonitárního vlastníka.

VI)

I dnešní české právo zná instituty občanského zadržení (§ 76 odst. 2 trestního řádu, který říká: „Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit“ a nutné obrany (§ 2095 občanského zákoníku: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.“). Z toho vyplývá, že pokud někdo přistihne zloděje při krádeži, má (za splnění podmínek daných právními normami) právo ho zadržet a pokud se zloděj bude tomuto zadržení bránit (a v případě nutné obrany se nemusí jednat pouze o útok zbraní, ale o útok jakýkoliv), pak se tomuto útoku i přiměřeně bránit (a v krajním případě i usmrtit).

VII)

Viz seznam zdrojů níže.

Příklad 2

I) Gaius 3, 88

Nunc transeamus ad obligationes, quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.

II) Gaius 3, 88

Nyní přejděme k závazkům, jejichž nejdůležitější rozdělení je na dva druhy: všechny závazky se totiž rodí buď ze smluv, nebo z deliktů.

III)

a) Viz předchozí fragment.

b) Gaius se v textu neodkazuje na další autory a právníky.

c) Fragment patří do třetí knihy Gaiových institucí ^[12]GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-80-7380-054-3. Ty mají celkem 4 díly a jedná se vlastně o učebnici práva. První kniha se věnuje subjektům práva a fyzickým osobám a způsobilosti k právům a povinnostem, osobám sui iuris a alieni iuris, poručnictví a opatrovnictví; druhá věcem, věcným právům, vlastnickému právu a dědění z testamentu; třetí pak intestátnímu dědění a obligacím; a konečně čtvrtá civilnímu procesu.

IV)

a) Citovaný a zkoumaný fragment je přechodem od výkladu intestátního dědictví k obligacím, kterých se týká zbytek třetí knihy. Jak uvádí Gaius, dělení obligací na ty, které vznikají ze smluv a ty, které vznikají z deliktů je zásadní a i následný výklad je příslušně rozdělen (plus dodejme, že Gaius uvádí ještě i třetí kategorii a to ty obligace, které nepatří do žádné z předchozích kategorií).

V první části se Gaius věnuje obligacím ze smluv, dělí je dále na menší celky – závazky vznikající věcí, slovy, zápisem, anebo souhlasem a dále i tyto dělí na jednotlivé typy obligací, které popisuje a vysvětluje. Zajímavé je, že u reálných obligací se Gaius věnuje pouze mutuu a pomíjí commodatum, depositum a pignus. Tomuto faktu se profesor Jaromír Kincl věnuje právě v Učebnici práva ve čtyřech knihách v kapitole „Gaius a jeho učebnice práva“.

Ve druhé části se podobně věnuje obligacím z deliktů a to od paragrafu 182. Delikty opět dělí na krádež, loupež, způsobení škody a urážku na cti a v následujícím textu je detailně rozvádí a vysvětluje.

b) – d) Gaius zde neklade žádnou otázku, proto ani na žádnou neodpovídá.

V)

Seznam reálií by byl velmi dlouhý – vlastně celá Gaiova učebnice je takovýmto seznamem. V našem případě je důležitým pojmem obligace – neboli závazek, vztah, který na rozdíl od věcných práv nepůsobí erga omnes (proti všem), ale pouze inter partes, tedy mezi stranami a nejedná se proto o absolutní, ale naopak o relativní právo. Obligace je vztah mezi dvěma stranami creditorem (věřitelem, oprávněným) a debitorem (dlužníkem, povinným), kdy debitor je povinnen něco splnit (nějak se chovat, nebo naopak nechovat) a za toto ručí. Gaius uvádí dvě (respektive tři) dělení, za Justiniána pak byly obligace děleny na 4 druhy a to: Ze smlouvy, z deliktu, jakoby ze smlouvy (kvazikontrakty) a jakoby z deliktu (kvazidelikty).

VI)

Český občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) je svou systematikou Gaiovým institucím velmi podobný (samozřejmě s rozdíly). V obecné části se věnuje osobám a věcem (jak říká Gaius v první knize v 8 paragrafu: „Všechno pak právo, kterého užíváme, vztahuje se buď k osobám, nebo k věcem, nebo k žalobám. A pojednejme nejdříve o osobách.“), dále pak rodinnému právu. Ve třetí části je pak pojednáváno o absolutních majetkových právech – tedy o věcných právech, držbě, vlastnictví, spoluvlastnictví, věcným právům k věci cizí, správě cizího majetku) a dědickému právu a v části čtvrté závazkům ze smluv a z deliktů.

VII)

Seznam zdrojů viz níže.

Zdroje

MOMMSEN, Theodorus; KRUEGER, Paulus. Iustiniani Digesta [online] [cit. 9. 6. 2021]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/digest.htm – Latinská verze Digest

SCOTT, S. P. The Civil Law, X-XI, 1932, Cincinnati [online] [cit. 9. 6. 2021]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Anglica/D47_Scott.htm#II – Anglická verze Digest

GAIUS, GAI INSTITVTIONES OR INSTITUTES OF ROMAN LAW BY GAIUS WITH A TRANSLATION AND COMMENTARY by the late EDWARD POSTE, M.A. FOURTH EDITION, REVISED AND ENLARGED BY E. A. WHITTUCK, M.A., B.C.L. WITH AN HISTORICAL INTRODUCTION BY A. H. J. GREENIDGE, D.Litt., Oxford, 1904. [online] [cit. 9. 6. 2021]. Dostupné z: https://oll.libertyfund.org/title/gaius-institutes-of-roman-law#preview

SKŘEJPEK, Michal; FALADA, David; KUKLÍK, Jan. Exegésis. Výklad právních textů. 3. rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2005. ISBN: 978-80-7380-489-3

SKŘEJPEK, Michal. LEX et IUS. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2018. ISBN 978-80-7380-686-6

GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2007. ISBN 978-80-7380-054-3

SKŘEJPEK, Michal. LEX et IUS. Zákony a právo antického Říma. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2018. ISBN 978-80-7380-686-6

KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck. 1995. ISBN 80-7179-031-1

LILLIAN GOLDMAN LAW LIBRARY, YALE LAW SCHOOL. The Twelve Tables. The Avalon Project. 2008, New Haven. [online] [cit. 12. 6. 2021]. Dostupné z: https://avalon.law.yale.edu/ancient/twelve_tables.asp