Pars Generalis:
Nemám v plánu zde tento myšlenkový experiment rozepisovat, protože si nemyslím, že psát to, co již bylo napsáno, je efektivně využitý čas. Místo toho vám opět nabídnu úvahu na toto téma.
Tento experiment nám pomáhá určit, jaká je povaha práva. Nicméně je třeba si uvědomit, že povahu práva nelze objektivně zjistit, takže každému může tento ,,experiment” vyjít jinak.
Dovolím si redukci oné Fullerovi úvahy na dva výstupy a to ,,potrestat” a ,,nejistota”. Největší problém v této kauze je retroaktivita. Tedy něco, co jsme se shodli, že je nechtěné a nemá v dobrém právu co dělat. Navíc do povahy práva, jak jsem ji vymezil já (viz. výše) – alespoň ta pravá retroaktivita – nesedí, jelikož narušuje koncepci ,,tří vůlí” a považuji ji spíše za svévoli než za právo. Navíc podkopává současnou koncepci suverenity, protože suverén stojí nad právem.
Pars Specialis:
Potrestat aneb hodnota existence ústavy
Na podstatu existence ústavy je možno nahlížet dvěma způsoby. Buďto je jejím cílem omezit moc a nastavit mantinely nebo ustavit stát. Oba ty to způsoby jsou propojené a oba jsou relevantní, ale já se zde zamyslím pouze nad tím druhým.
Budu vycházet z Hobbesovi myšlenky o přirozeném stavu, kdy je homo homini lupus. Stát si pořizujeme, abychom snižovali entropii a zachovali mír ve společnosti. Dle mého názoru je schopna tato konstrukce rozšířit časovou působnost materiálního jádra a ústavní identity nad působnost ústavy, jejíž jsou součástí. Tento jev je možno pozorovat na době nesvobody, kdy prvorepublikové zákony formálně sice pozbyly platnosti, nicméně fakticky existovaly, což se projevilo na poválečném právním pořádku a osobně si myslím, že potrestání kolaborantů nebyl retroaktivní akt.
Ústava tedy sama v sobě nese hodnotu své existence, jelikož k naplnění jejího účelu je její existence – logicky – nezbytná.
Tato má konstrukce je použitelná pouze až ve třetím stádiu. Resp. v případě kdy existoval stát A (První republika), který byl změněn v stát B (Protektorát Čechy a Morava) a následně změněn ve stát stojící na principech státu A. Pojmenuji ho tedy stát A2 (poválečné Československo). Tato konstrukce je použitelná pro vyrovnání se s retroaktivitou, protože se o retroaktivitu nejedná. Jde spíše o narušení kontinuity.
Nejistota aneb přirozené právo
Problematické ovšem bude, pokud skutek, který chceme potrestat, je originální a neodporuje žádné předchozí úpravě. Nicméně na této problematice je možné studovat přirozené právo. Chceme-li, aby právo bylo dobré, je na místě se vyvarovat retroaktivitě, protože nutně narušuje princip právní jistoty a navíc nesedí do koncepce práva, jak jsem ji vymezil a to protože zde chybí původní vůle určit pravidlo a vymáhá se tedy pravidlo, které neexistuje.
Ale děje se tak a nevadí nám to, protože to cítíme jako spravedlivé. Zde je možno vidět něco jako ingerenci přirozeného práva do právního řádu. Vezměte si například Norimberské procesy, kdy byli odsouzeni lidé, kteří konali naprostá zvěrstva, která ovšem nebyla pozitivním právem zakázána, ale bylo by extrémně špatné tyto lidi neodsoudit. Nabízí se tedy vysvětlení, kdy existuje nějaké přirozené právo, které je pro všechny lidi seznatelné. Problémem je ale nejistota ohledně jeho obsahu. Resp. jak poznat kdy se jedná o naplňování přirozeného práva a kdy jde o svévoli? To dost dobře nelze, proto je třeba k tomuto přistupovat nesmírně obezřetně.